Pracovní deska přisazená napevno ke zdi vypadá čistě a působí jako jeden kus. Jenže desky z laminátu, dřeva i kompozitu pracují s vlhkostí a teplotou. Když jim upřete možnost pohybu, začnou se kroutit, praskat nebo se odloupne lepený spoj. Dilatační mezera u zdi není estetická vada, kterou je potřeba za každou cenu zamaskovat. Je to funkční prvek, který prodlužuje životnost celé kuchyně.

U kamenů, jako je žula nebo umělý kámen, bývá situace jiná. Ty se teplem roztahují jen minimálně, a tak se často osazují těsně ke zdi. I tady ale záleží na podkladu a na tom, jestli jde o desku nosnou, nebo jen krycí. Pokud si nejste jistí, jak velkou mezeru nechat a jak ji správně zakončit, pomůže přehledný návod, jak řešit mezeru v sestavě podle typu materiálu i umístění. Špatně zvolená šíře spáry se totiž nejčastěji projeví až po první topné sezóně.

Zakončení mezery má dvě základní varianty. První je silikonový tmel, který drží pružný a vydrží pohyb desky. Druhou je lišta nebo profil, jenž spáru překryje a zároveň umožní posun. Silikon je nenápadný, ale časem chytá plíseň a musí se obnovovat. Lišta vydrží déle, ovšem musí být z materiálu, který nekoroduje a nelne k mastnotě. U zdi s omítkou se navíc vyplatí spáru nejdřív vyplnit zpětným páskem, aby tmel nepropadal do hloubky.

Rozhodnutí tedy není otázkou vkusu, ale konstrukce. Dřevo a laminát chtějí pružný spoj, kámen snese spoj těsný. Pokud si nejste jistí, nechte mezeru raději o milimetr širší a zakryjte ji lištou. Vždy se dá zúžit, ale roztahovat už hotovou desku kvůli prasklině je mnohem dražší.