Malý byt nutí k rozhodnutím, která by člověk v rodinném domě nikdy neřešil. Kuchyně se stává centrem dění, ale zároveň zabírá místo, které chybí jinde. Po dvou letech provozu v garsonce o 38 metrech čtverečních můžu říct, že nejde ani tak o metry, jako o způsob, jakým je kuchyně oddělená nebo spojená se zbytkem obytného prostoru. Když vaříte každý den, otevřená dispozice znamená, že pachy a mastnota putují až k posteli. Když nevaříte, zavřená kuchyně působí jako mrtvý prostor, který jen zabírá místo.

Řešení, které se u nás osvědčilo nejvíc, nebylo kupovat menší linku ani investovat do tichého digestoře. Šlo o to, jak kuchyň oddělit, aniž bychom ji úplně uzavřeli. Zvažovali jsme klasické dveře, ale ty se v úzké chodbě nedaly otevřít bez toho, aby překážely. Nakonec jsme vsadili na posuvné dveře před kuchyní, které se zasouvají do stěny, a během vaření vytvoří skutečnou bariéru. Když se nevaří, zmizí a kuchyně se opticky propojí s obývacím pokojem. Tohle řešení má ale i svá úskalí, o kterých se málo mluví.

Posuvný systém potřebuje pevnou kolejničku a rovnou stěnu. V panelákovém bytě se stěna musela vyrovnat, což znamenalo další vrstvu sádrokartonu a ztrátu asi pěti centimetrů hloubky. Není to mnoho, ale v malém bytě se počítá každý centimetr. Dveře také nejsou zvukotěsné. Když někdo telefonuje v obýváku a druhý smaží cibulku, slyšíte obojí. Na druhou stranu odpadá problém s otevíráním do prostoru a kuchyně zůstává vzdušná. Po roce provozu můžu říct, že údržba kolejnice je nutná minimálně dvakrát ročně, jinak se dveře zaseknou v prachu.

Co bych udělal jinak? Možná bych zvolil lehčí materiál než masivní dřevo, které se časem mírně zkroutilo. Také bych lépe promyslel osvětlení – posuvné dveře vrhají stín na pracovní desku, když jsou zatažené. Přesto hodnotím tuhle úpravu jako nejlepší investici do malého bytu. Nezvětší prostor, ale změní jeho využití. Kuchyně přestane být jen průchozí místností a stane se plnohodnotnou součástí domova, kterou lze kdykoli schovat.